Ach ten sport aneb zápas v Pardubicích

Vytvořeno: 6.3.2006 - 10:25 (Navštíveno 902x) | Rubrika: Muži A - sezóna 2005/2006

Dne 4. března jsme vyrazili na mistrovské utkání do Pardubic. Vyjížděli jsme už v 7:30, abychom stihli projet půlku našeho pardubického kraje, protože každý z hráčů bohužel, bydlí někde jinde než je název mužstva za které hrajeme, ale na druhou stranu se aspoň podíváme do míst do kterých bychom se asi nepodívali. Když jsme se asi po půl hodině všichni naskládali do našeho autobusu, tak nám Inek s klidným svědomím sdělil, že není kam spěchat, protože hrajeme až od 11:00. Takže když nebylo kam spěchat, tak jsme se ještě stavili na benzině, kde jsme si dali kapučíno a horkou čokoládu z automatu. Někteří dokonce nezůstali u kapůča a museli sáhnout do chladícího boxu pro chmelový mok a před nadcházejícím mistrákem doplnit hladinu alkoholu v krvi. Jistě chápete, že nemohu sdělit jména notoriků, třeba jen z důvodu příštího mistráku a možné antidopingové kontroly. Do pardubické sokolovny jsme dorazili asi tak kolem půl desáté a po poměrně krátké chvíli jsme našli šatny v místních katakombách. Jenomže ani jedna chytrá hlava nepřišla na to, že by jsme si mohli nahoře ve vrátnici vzít klíče a tak nejmladší člen týmu se musel zpátky vypravit pro klíče. Při zpáteční cestě katakombami se neztratil a my jsme se tak mohli převléknout do našeho obec reprezentujícího dresu. Ze šaten jsme se přesunuli do sokolovny, kde bohužel ještě hráli místní ženy s výběrem Žamberka a tak jsme museli počkat až dohrají. Každý z hráčů se začal rozcvičovat stylem jakým uznal za vhodné, a našli se i tací, kteří za rozcvičování považují usednutí na schody s neustálým komentováním a hodnocením hrajících žen. Bohužel nemohu jmenovat, protože ještě neznám všechny hráče podle jejich rodných jmen, ale jen přezdívkami, které by Vám neklubovým asi nic neřekli. Po 45 minutách rozcvičení jsme nastoupili k prvnímu setu v sestavě na servis se postavil Inek, na účko Danek, pak Péťa, Filip, Martin a nakonec já neblokař. První set jsme bohužel k našemu údivu prohráli, protože nám nešlo vůbec nic. Na smeči jsme potřebovali vždy alespoň 5 pokusů než jsme se trefili do soupeřova pole. Zcela úmyslně píši do pole a ne do bloku, protože do bloku se naši smečaři trefovali zcela neomylně a přesně a na první pokus. Za to my blokaři na středu jsme předváděli ještě horší výkon. Přesto, že soupeř používal ke smeči skoro a pouze jednoho hráče, který měřil i s podrážkami tak asi 163 cm a vážil k devadesáti kg. Ale klobouk dolů před jeho výkonem, protože měl tak devadesáti procentní úspěšnost vytloukání a prostřelování bloků. Vypadalo to asi tak, že náš blok vyskočil asi tak 40 cm nad síť s úmyslem tohoto smečaře zablokovat, ale smečař si bohužel nevšiml, že ho blokují hráči skoro o hlavu vyšší a někteří i o dvacet kg těžší a s klidným svědomím tento blok vytloukal a když už se mu nepodařilo vytlouct blok, tak se trefil přesně do palubovky ohraničené čárou našeho hřiště. Jaký byl údiv našich polařů, kteří stáli povětšínou dobře schováni za blokem a ani ve snu je nenapadlo, že takto malý smečař by mohl projít. Tak pro jistotu stáli v mírném záklonu, ne neupsal jsem se opravdu v záklonu, protože v předklonu by je mohli bolet záda. A když k tomu připočtu ještě špatné vyhodnocení situace, kdy naši smečaři v tuto chvíli stojíc v poli, říkajíc si: ?Ten nemůže projít přes tak veliký blok!?, když my se nedostaneme přes poloviční s daleko větším výskokem. Ale on se prostě přes něj dostal. A trefujíc v poli naše již zmíněné polaře, kteří místo volejbalu sledují místní ženy na okolních lavičkách. A nedej bože, abychom tyto smeče vybrali to pak nastává fáze ?soucitu? se soupeřem, kdy náš nahravač v dobré vůli nahraje našemu smečaři, který již dávno po dynamickém rozběhu čeká ve vzduchu na zmíněnou nahrávku a s velkým údivem uvažuje ?vždyť ten balón tu už dávno měl být a není? pak už se jenom zase poroučí z metrového výskoku zpátky na palubovku, a v tu chvíli k němu přilétá míč, on stále klesá a tudíž buď trefuje spodní pásku saka a nebo ulévá prsty do pole soupeře s myšlenkou: ?Tak tady máte balón a zkuste si nahrát a zasmečovat ještě jednou ? my už to třeba nevezmeme!??. A soupeř s radostí tyto balóny přijímá s neomylnou přesností (není se taky čemu divit, když balón po našem úderu, zvládá uletět tak sotva 5 až 6 metrů, protože nemá žádnou rychlost) a vrací nám je zpět a boduje. A abychom to soupeři ještě víc ulehčili, snažíme se jej v jeho poli najít a docela se nám to i daří a on nám míče vrací zpět a opět boduje. A tak se v tomto duchu odehrávají všechny tři sety a my prohráváme první zápas 3:0. Po krátké debatě odcházíme do šaten, kde se rozdělíme na dva tábory, z nichž jeden odchází do vzdálené hospůdky a druhý tábor čítajíc pouze jednoho hráče zůstává v sokolovně. Asi tak po jeden a půl hodině se první tábor vrací posílen několika doušky Prazdroje a vydatné česnečky, někteří se kousli a zvládli i segedín se čtyřmi. Po chvíli strávené rozcvičením nastupujeme do druhého zápasu s výrazně pozměněnou sestavou, kde místo mě nebolokaře nastupuje Jirka Formánek a místo Danka je Vlastík. První set je rychlý a končí stejně jako předchozí tři. Pak nastává obrat vyhráváme set. Možná se ptáte: ?Čím to je??. Je asi jen jeden důvod a to, že již zmíněnému malému smečaři došly síly a nebo měl lítost s našimi bloky a přestalo se mu dařit. Nebo že by se naši blokaři tak zlepšili? Těžko říct, ale dokráčeli jsme tak až do tiebreaku, kdy si jeden z protihráčů, asi tak při pátém bodu, zranil lýtko a hra musela být na 3 minuty přerušena. Po tomto tajmu se nám podařilo několika zázračnými zákroky srovnat krok a držet ho se soupeřem, který už vysílením málem ani neblokoval a jenom dával ruce tak deset cm nad síť. To snad proto, abychom ho nemohli trefit do hlavy a v tuto chvíli divák neznalý našich dovedností by si musel říct, že stačí tři smeče za stavu 12:12 k vítězství Výprachtic. Ale ono ne, naše smečaře přepadla lítost nad již dost zdecimovaným soupeřem (né naší hrou ale jejich zraněním) a s obdivuhodnou přesností švýcarského hodináře se trefují do již zmíněného deseticentimetrového jednobloku . Nutno podotknout, že asi tak z víc jak půlmetrové výšky nad tímto blokem. A vy nezasvěcení si jistě říkáte, že to není možné?.. ale ono je, a hned třikrát po sobě. A odražený míč, který s velkým obloukem padá do našeho pole je toho důkazem. Nutno podotknout, že opět v tom měli prsty i polaři, kteří s velkým údivem sledovali jestli dopadne do našeho hřiště či nikoliv a pro jistotu se radši ani nepohnuli, zůstali na svém místě, snad proto, aby balón nevyplašili, aby nemohl třeba spadnout na jejich ruce a my nemuseli znovu smečovat do toho malého bloku. Tak bohužel prohráváme i tento zápas. A z Pardubic si odvážíme dvě porážky. Jednu potupnou a druhou méně, protože tam nám budiž náplastí dva vyhrané sety. A po krátké debatě odcházíme do sprch, kam někteří zamířili už za stavu 13:14, protože už nevydrželi nervově a pokoušel se o ně infarkt. Po dvaceti minutách strávených ve sprše a převlíkáním do civilu, nasedáme do autobusu a odjíždíme do 100 km vzdálených Výprachtic. Kousek za Holicemi navrhuje velitel vozu a zároveň kapitán mužstva zastávku na jídlo a jedno pivko. Někteří zůstali u jídla a místo piva měli pito, někteří si dali jen polévku u které se potili stejně jak na hřišti a někteří dokonce vynechali jídlo a ztracenou energii a tekutiny doplnili třemi až čtyřmi budvárky se slovy, že to nesmějí přehánět, protože večer jdou na ples a mají místo přímo u baru, kde dozajista vydrží až do rána. Cesta nám uběhla poměrně rychle a plynule a jen s jednou zastávkou na močení. Při této zastávce, ač se to nezdá, zažíváme někdy i dost srandy, a to když nejmenovaní členové našeho družstva soutěží, kdo se pročůrá přes sníh až na asfalt. A když při kontrole dosaženého výsledku skoro již jistý vítěz se zklamáním zjišťuje, že ho od asfaltu bohužel dělí ještě kousek, protože se mu nepodařilo pročůrat vložku do bot, která tam jako naschvál ležela ukrytá pod sněhem. A tak s velkým veselým opět usedáme do autobusu a odjíždíme vstříc domovům.

 

Jistě mi prominete, nebudete brát tento článek úplně vážně a řeknete si, že jde přeci jenom o sport a ne o život. A proto se těšme na další mistrák ať dopadne jak dopadne.

Nakonec by tu nemělo chybět poděkování našim manželkám, přítelkyním i milenkám, že nám dovolí trávit poměrně dost času na volejbale a někdy tak trochu i po hospodách.

?Vždyť my si potřebujeme neustále dokazovat, že jsme alespoň v něčem dobří, když už ne ve volejbale?.

 

Sportu, volejbalu i jiným zábavným aktivitám zdar.

Autor: Dařílek Pavel

Komentáře


Kontrolní kód


Údaje označené * jsou povinné.

Na předchozí komentáře odkazujte zápisem [2].

Akce a události
Žádné akce a události nejsou dostupné.
Kontakty

TJ Sokol Výprachtice

Jiří Kulhánek


Adresa:

Výprachtice 57
Výprachtice
561 34

Kontaktní údaje:

+420 774 504 144

jkulhanek@centrum.cz


IČO: 15030229

Facebook